Konec starých časů

Jedním z Vančurových umělecky nejdokonalejších děl je román Konec starých časů. Jde o pásmo volně propojených epizodických příhod naplněných rošťáckým humorem a kousavou ironií, jehož poselství je dodnes aktuální. Vančura v něm odkrývá obecné společensko-politické problémy a prostřednictvím ústřední postavy knížete Alexeje Megalrogova – novodobé inkarnace barona Prášila – nastavuje zrcadlo všem těm „novým“ plebejským zbohatlíkům, ovšem nejen jim, ale i nám a sobě samotnému. Je kritikou slabostí našeho moderního způsobu života, jeho malichernosti, lpění na falešných jistotách a materiálních požitcích. Stát na pokraji lesa, když vane silný vítr, tlouci se v dubinách, osychat, mrznout, bloudit, hladovět, mít dobrou naději a důvěřovat světu, to je heslo knížete Alexeje.

Milan Kundera ve svém Umění románu (L´art du roman, 1986) líčí Megalrogova jako jednu z nejvirtuózněji vytvořených postav české literatury a dodává: „Je invazí komediantské velikosti do světa upřímné malosti.“ Sám autor o něm ústy vypravěče, knihovníka Spery, říká: Pusťte k vodě všechna selhávající pravidla a představte si knížete Alexeje tak, jak byl: Vznešený drzý mluvka, a přece nikoho nezrazující, výsměšný a shovívavý, nestálý a věrný, lhář mluvící pravdu, řemeslný dlužník, vyděrač, kurvář, podvodník a současně vznešený pán, kníže, o němž se za našich dob nikomu nesní…